16:00   IRÁK A KUVAJT

Já nevím, jak kdo má rád pohádky, ale já jsem měl a mám hrozně rád pohádky orientální, třeba Sindibáda, Pohádky tisíce a jedné noci a tak. Vždycky mi voněj trochu skořicí a cizokrajným kořením, vždycky prostě mají takovej nádech Orientu. A hemží se to v nich duchama a zlodějema a loupežníkama. Dlouho jsem si myslel, že středisko celýho tohohle dění je Bagdád. A když jsem jako malej kluk viděl ty různý filmy, tak jsem si říkal, jednou, až budu velkej, pojedu a podívám se, kde vlastně ty pohádky vznikly, všecko si to tam náležitě prohlídnu a budu vlastně znova malej kluk. (Asi neměl ponětí o tom, že o psaní pohádky, odrůdy dost nezáživné, se pokusil i velký tyran náčelník Saddam Husajn…)

A pak se opravdu stalo jednou takhle v únoru, že jsme nasedli s Olinkou do letadla a letěli a letěli a najednou jsme přistáli na letišti. A byl to Bagdád! Čekal tam už jeden náš přítel, naložil nás do vozu a pak jsme přijížděli ke krásnýmu městu, který je celý bílý. Je tam strašně moc minaretů a bazarů a všelijakejch krásnejch uliček a ta vůně, o který jsem snil, ta tam byla taky.

A přijíždíme takovou širokou ulicí a najednou ten přítel říká: Pozor, teď přijde Vondráčkový rondo! Já jsem nevěděl, o co jako jde, ale v tom přijedeme na takový kulatý náměstí, o něco menší než je v Dejvicích, ale taky tak kulatý, a uprostřed toho náměstí je obrovská fontána složená ze čtyřiceti velikých amfor. Každá amfora je tak tři čtvrtě metru široká a z každý vytéká voda a tvoří takovej překrásnej vodotrysk. Uprostřed stojí dívka, a celý je to samozřejmě bílý. A ten náš přítel říká: Tak tohleto je slečna Vondráčková a ty amfory okolo, to jsou prý ty, ve kterých tenkrát přijelo do Bagdádu čtyřicet pohádkových loupežníků.

A najednou to bylo opravdu tak, jak jsem si to představoval. Že přijedu do Bagdádu a hned se setkám s pohádkou. Já jsem se tam skutečně s pohádkou o Alibabovi a čtyřiceti loupežnících hned setkal! Dělá to obrovskej dojem a máš pocit, že opravdu v tý pohádce jsi.

Jenom ta socha mi pořád nijak nepřipomínala Helenku Vondráčkovou, ale pak jsem se dověděl, že prý nejde o Helenku, ale o jinou Vondráčkovou, která tam byla někdy dřív jako sekretářka jedný naší společnosti. Já ji tam už nezažil. Prej byla tý soše opravdu podobná. Ale už je to dost dlouho, co tam pracovala, dneska se už prostě říká „Vondráčkový rondo“ a někteří lidi si myslí, že se to týká Helenky Vondráčkový. Ale to hlavní je, že člověk přijede do Bagdádu a hned na začátku se setká nejenom s pohádkou, ale dokonce s českým jménem. Samozřejmě to platí jen pro Čechy, kteří tam žijí, pracují, anebo tam přijedou, ostatní lidi v Bagdádu neznají ani Helenku, ani žádnou jinou Vondráčkovou a tomu rondu říkají úplně jinak.

Pak jsme projížděli všelijakejma uličkama a viděli jsme třeba zlatou džámii, teda svatyni, kam ďaur vůbec nesmí. Musí se tam chodit naboso a smí tam jenom pravověrnej muslim. Je to opravdu nádhera, zase trochu jiná, než je třeba Tádž Mahál, protože je přísně bílej a takovej jako klasickej. Tahle džámie ho sice stavbou trochu připomíná, ale je strašně pestrá. Převládá tu barva modrá, zlatá a potom zelená, což je totiž barva muslimů. Kdysi jsem slýchával, že modrá a zelená k sobě vůbec nejdou, že se prostě tlučou. Už když jsem byl malej, tak mi maminka říkala, abych si třeba k modrejm kalhotám nebral zelený ponožky. A já jsem o tom už tenkrát přemejšlel, protože jsem byl dítě milující přírodu a říkal jsem si, proč by teda modrá a zelená neměly patřit k sobě, když je tráva zelená a obloha nad ní modrá a dennodenně se na to tisíce a tisíce lidí dívají… milióny let, co tu lidi jsou… a nikdy to nikomu nevadilo. A najednou si prostě nějakej estét vymyslí, že modrá a zelená k sobě nejdou. Všude na světě tyhle barvy k sobě jdou a v Bagdádu taky!

Ta svatyně má několik dvorů, a to proto, že kdyby se teda ďaur dostal nějakým způsobem dovnitř, tak se sice dostane do dvora, ale nedojde až k tý džámii. Ta je hlídaná, na to skutečně velice dbají. Možná že kdybych mlčel, byl sám, byl tam dýl a byl opálenej, tak by si mě třeba nikdo nevšimnul. Ale na druhý straně si zase myslím, proč mám někomu kazit něco, co si buduje bůhvíjak dlouho, vždyť je na tom založený celý náboženství – tak proč by teda měla nevěrcova noha vkročit tam, kam nepatří?

Prohlídli jsme si postupně celej Bagdád, no… celej Bagdád si teda člověk nemůže prohlídnout jen tak, ale prohlídli jsme si aspoň to hlavní. Upozornili nás taky na jednu krásnou zajímavost. Jsou to vrata jedné svatyně, která tam už nestojí, byla zbouraná a zničená, asi byla příliš stará, ale byla zázračná a tak z ní nechali aspoň ty vrata, veliký, těžký, kovaný vrata pobitý takovejma plátama, překřížený tyčema a obrovskejma hřebíkama. Na těch vratech je – nedovedu to odhadnout – tisíce zámků! Visacích! Zajímavý je, že ty vrata jsou mezi takovejma dvěma sloupama, nahoře je překlad – a okolo moderní banka! Jenom ty vrata, z bůhvíkterýho století, tu zůstaly jako připomínka toho, že kdysi tady stála veliká a velice slavná svatyně. Dodneška se tu shromažďuje taková parta lidí, lékaři či spíš zaříkávači, a ti právě sem zamykají ty nemoci!

Způsob je trošku kuriózní… No já to řeknu slušně a vybraně a myslím si, že to každej pochopí. Prostě člověk, kterýho trápí nějakej neduh, vezme do papíru… svoji strávenou stravu, jde k těm vratům, předá ten balíček tomu zaříkávači, dá mu něco peněz, zaříkávač tím namaže ty vrata, pověsí na to místo zámek, zamkne a klíček zahodí, čímž ta nemoc vlastně už na toho člověka jaksi nemůže.

Nevím, jestli to pomáhá. Já jsem to nezkoušel, protože mě tam žádný neduhy nesužovaly, ba spíš naopak by se dalo říct, že mi tam všecky duhy šly k duhu. Ale protože se to dělá strašně dlouho a všichni tomu věří, tak to asi pomáhá.

Je třeba zmínit se taky o bazarech, který jsou po celým Bagdádu. Jeden třeba je velkej asi jako Václavský náměstí. Je tam krámek vedle krámku a mezi krámky jsou uličky tak metr a půl široký, nacpaný je to jedno vedle druhýho, taková spousta všelijakejch věcí, že by tohle člověk nikdy nevěřil. Tuhle ti ušijou na míru a na počkání kaftan, tamhle ti udělají podle přání opasek, nebo zase tam mají boty, všelijaký škrpály a opánky, a taky klobouky, šály, košile, trika, a vedle toho zase moderní věci, džíny a svetry a prostě všecko možný. Třeba tě zarazí, proč svetry, když je tam takový teplo. Jenže s tím teplem to klame, jakmile přijde večer a slunce zapadne, ještě to chvilku vydrží, protože jako na každý poušti písek absorbuje teplo, rozžhaví se a sálá, ovšem pak už rychle vychládá a začne studit. Takže ty nejteplejší věci se tam dobře unosí.

Teče tam taky řeka. Jsou přes ni mosty a zábradlí mají z trubek. Večer ty trubky chrlí vodu na všecky strany, teda hlavně zpátky do řeky, že ano, a zespodu na to svítí světla, růžový, zelený, fialový, oranžový, prostě všecky možný barvy a je to opravdu krása. Mně to trochu připomínalo pouť, ale jenom tak na pohled, jinak to s naší poutí nemá samozřejmě nic společnýho. Spíš je to obarvená noc, která se třpytí fontánama a vodotryskama a vzduch je tam krásně vlhkej a korzuje tam tisíce a tisíce lidí, člověk by se až divil, kde se jich tolik pořád bere. Někdo přece musí taky dělat – ale ne, tam se furt někdo prochází a furt se někde sedí a popíjí se pravá arabská káva, a podél vody jsou zase stánky, kde prodávají gáz. To je skopový maso nařezaný na tenký plátky a nabodnutý na takový jehle, která ovšem není upevněná horizontálně, nýbrž vertikálně. Za tím kolmým špízem mají takovej rošt, takovou síť se žhavým dřevěným uhlím a ty jehly se pomaloučku otáčejí, takže se vlastně opékají jenom ty konečky toho masa, ty kraje, a prodavač to pak seřezává strašně dlouhým nožem a člověk dostane na talíř jenom nudličky opečenýho, fajnovýho masa, který obrovsky voní, protože to je čerstvý a horký a báječně to chutná. Já sice skopový moc rád nemám, ale tohleto bylo tak výborný, chutný a voňavý, že na to nemůžu zapomenout (= dnešní gyros se žampióny, dala by si třeba menu pro šampióny i slečna Sára?). Protože tam neznají náš chleba, jedí k tomu placky z hladký mouky, takový nafouknutý, když do ní kousneš, je to jako peřina. Jako když maminka dělávala nudle, konečky těsta hodila vždycky na plotnu, ty se nafoukly a všecky děti stály okolo kamen a jásaly a jásaly, až se málem ujásaly. A to mně právě připomněly tyhle jejich placky.

Tak to je Bagdád a jeho lidi a jeho pohádky a všecky krásy, o kterých jsme četli, když jsme byli kluci, a který se mi splnily a já jsem z toho byl unešenej.

Pak nás pozvali do Basry. Proč? Je tam strašná spousta Čechoslováků, co stavějí rafinérie. Jsou to svářeči, inženýři a technici a spousta dělného lidu. Svařujou takový obrovský bečky na naftu. Když jsem to viděl, napadlo mě, že je to vlastně bečka, a teprve později jsem se dověděl, že se tomu opravdu bečka říká. Každá má v průměru tak třicet metrů. Udělá se lože a svařuje se to spirálovitě. Neustále se to navařuje kolem dokola, vždycky se k tomu přivaří takovej heft, a za ty hefty se to potom zdvíhá heverama. A těch dvacet svalnatejch frajerů to nadzvedne jako nic!

Poznal jsem tam taky jejich mistra, bohužel si nepamatuju, jak se jmenoval, ale byl to nesmírně roztomilej člověk, kterej to všecko odťukával kladivem a na topůrku toho kladiva měl dvaatřicet čísel, to znamená, že už udělal dvaatřicet těchhle beček. To je teda práce pro chlapy!

Viděli jsme s Olinkou usazování jedný tý bečky, myslím že nepřeháním, když řeknu, že měla devět metrů do vejšky. Drželi to na heverech nad tím ložem, mistr ťukal kladivem na dno a každý ťuknutí znamenalo otočení tím heverem. Tak jsem si taky třikrát ťuknul, symbolicky ovšem. Musí se to nasadit s přesností jednoho milimetru, pak se to zavaří, zapije se to, sežere se koza a jde se dál.

Byla to nádherná slavnost a nádherná podívaná. Já mám rád, když se lidi s něčím perou a když jim to vychází, to je pak radost se dívat. Ale nemyslete si, že to je lahůdka, je tam strašný horko a písek se žene rychlostí čtyřicet, padesát, ale taky sedmdesát kilometrů, a to není nic fajnovýho. Lidi musí i v tom horku chodit ve vatovanejch kabátech, mají kukly, protože se to svařuje elektrikou, tak aby se chránili. Není to rozhodně žádná legrace! A ty lidi tam jsou dva, tři, taky čtyři roky.

Tak jsme jim tam s Olinkou přišli zazpívat. Dělali jsme dva koncerty v Bagdádu a dva koncerty v Basře. Byly to pro nás oba velice příjemný večery, protože když se jedeš podívat do země, o který jsi kdysi jenom četl, kde nikomu nerozumíš, a najednou můžeš zpívat česky a všichni ti rozumějí, to je velice příjemnej pocit! Bylo tam dvanáct set nebo patnáct set lidí, ve velikým, krásným sále, a když začali zpívat s tebou, tak to bylo moc prima.

A my jsme za to dostali pozvání na kynutý knedlíky s mákem, plněný povidlama. Můžu říct, že nejsem velkej jedlík, ale těch knedlíků jsem tam zboural asi pět, a byly to teda blbouny pořádný!

Taky nás pozvali na loď, která jezdí po velice slavné řece, po Eufratu. Byla tam velice různorodá společnost, Češi, Slováci, Iráčani, asi dva Holanďani, prostě mezinárodní společnost, a jízda to byla velice krásná. Taky jsem tam fotografoval, ale bohužel se mi přesně v půlce přetrh film a když jsem ho chtěl nasadit, tak mi vypadnul. Prostě jsem asi netechnickej typ, aspoň co se týče toho fotografování. Takže odtamtud bohužel žádný fotky nemám, jako prakticky z žádný cesty. Ale mně to nevadí, když zavřu oči, tak to všecko vidím před sebou.

Jeli jsme teda po tý řece a najednou přijíždíme k ostrovu, k takový špici, kde se voda míchala. Řeka tam prostě dělala vidličku. Ptal jsem se, co je to za ostrov, a náš přítel mi povídá: Dívej se na tu špici, na tu vodu!

A opravdu tam byla jedna voda nazelenalá a jedna nahnědlá. Já povídám: To je zajímavý, že jednou stranou teče čistší voda.

A ten přítel mi říká: Tady seš na historickým místě, tady se totiž setkává Eufrat s Tigridem.

Na chviličku jsme tam zakotvili, ono je to tam totiž dost prudký, a dívali jsme se, jak se ty vody mísí dohromady, jak se vytvářejí různý barvy a jak ta řeka vlastně má na každým metru jinej odstín. Pak jsme zajeli na Tigris, zastavili jsme u takovýho mola a vystoupili jsme na břeh. Stála tam velice krásná, orientálně postavená restaurace, bohužel zavřená, ale měla pěknou terasu. Tam jsme si sedli, dívali jsme se na řeku, na ptáky, jak krouží okolo, mládenci taky říkali, že tam chodí chytat ryby, když si potřebujou odpočinout, a když jsme se na to vynadívali, vzali nás ještě kousek proti proudu. Byl tam takovej železnej plot, velice starej, rezavej – ale byl natřenej! A bylo vidět, že to tam neustále opadává a že se to neustále natírá znova.

Uvnitř toho plotu stál stromek, takovejch deset dvanáct centimetrů v kmeni a řekněme tak dva a půl až tři metry vysokej. Ten plot tvořil zahrádku… no dvakrát dva metry, a pak tam ještě byla tabulka a na ní bylo napsáno, že na tomhle místě svedla Eva Adama. Z tohohle stromu že prej utrhla jablko poznání, a že od tý chvíle jde na tomhle světě všecko šíf!

Trošku jsem uvažoval, že by ten strom měl bejt větší a silnější, možná by to skutečně měla bejt i jabloň, ale co člověk ví! Fakt je, že když jsem na tom místě stál, tak jsem dostal chuť na jablko a možná i na něco jinýho!

Pak nás taky zavezli do pouště k beduínům. Je to ovšem jenom folklóristický muzeum, obrovskej stan, šest metrů širokej a dvacet metrů dlouhej, velice důmyslná konstrukce různejch dřev a bambusů a všelijakejch věcí. Jsou tam lože z krásnejch koberců, protože nejen Bagdád, ale celej Irák se v kobercích vyzná.

A ještě nás odvezli na místo proslulý tím, že tam je z nepálenejch cihel oblouk vysokej devětadvacet metrů! Je to obrovská stavba, která teda nemá, co se techniky týče, vůbec obdoby. Stojí u toho zbytky paláce, všecko je okrový, nepálená hlína, u nás se těm cihlám říká vepřovice, že ano, a je to velice krásně a jemně udělaný. Z jedný strany je ten oblouk otevřenej, z druhý strany je zeď, ale ta už do poloviny spadla. Takže teď je to vlastně zřícenina, ale jedna z nejstarších. Taky se říká, že tamtudy proletěl nějakej Francouz na dvojplošníku a že ho za to málem ukamenovali. Nejsem letec a nedovedu odhadnout, jestli je to možný, ale když jsem slyšel třeba o různých kouscích našeho Nováka, kterej podletěl jeden pražskej most, tak si myslím, že to klidně možný je.

Ale snad už o tom Iráku dost. Jenom bych rád ještě poděkoval na tomhle místě lidem, co nás tam pozvali a poslouchali, co tam dělají fůru úchvatnejch věcí a reprezentují Československo. Když vidíš takovou rafinérii, která je po dokončení celá stříbrná, to srdce zaplesá, protože to je opravdu monstrózní věc! Obrovská fabrika z desítek rour, sloupů, schodišť, ze všelijakejch věcí, a všecko je to stříbrný a leskne se to na slunci a ty si připadáš, jako by ti pan Verne předkládal něco ze svý obrovský fantazie.

*******

Z Iráku jsme se přesunuli do Kuvajtu, což je rozlohou asi nejmenší arabský stát. Ale zdá se, že nejbohatší! Pravejch Kuvajťanů je strašně málo, snad právě proto mají tolik peněz. Jen tak mimochodem – když jsem o pár let dřív cestoval do Indie, tak jsem letěl přes Kuvajt letadlem. Za tichý noci. A dost jsem se vyděsil, protože jsem myslel, že tam hoří země! Už když jsme byli nad hranicemi Iráku a Kuvajtu, viděl jsem zdálky ty ohně. Jsou to plyny z naftových polí, který se zapalujou, aby vyhořely a neznečišťovaly vzduch.

Je to opravdu hořící země. Hořící – a bez alkoholu! Tam je tak tvrdá prohibice, že když najdou třeba u někoho ve voze byť sebemenší lahvičku jakýkoli kořaly, vemou ji, nebudou mu nic říkat, nebudou ho pokutovat, ani nebudou zlí, ba právě naopak: s úsměvem tu flašku rozbijou o takovej hraniční patník. Každýmu a bez jakýchkoli řečí.

A musím říct, že v tý době, když jsme tam jeli, byly u toho patníku snad tři tuny skla! Patrně to musí občas někdo odvážet, aby se mohlo začít znova, ale ten hraniční patník je prostě rarita. Protože může bejt takový dva metry vysokej a nikdy není vidět! A myslím si, že kdyby stál v uzavřený místnosti, tak by tam nikdo nevydržel, hlavně ti celníci ne, protože jenom z těch alkoholových výparů by museli bejt úplně zdecimovaný.

Město Kuvajt se skládá ze dvou částí: z nový a z novější. Je opravdu velice výstavní a moderní. Za poslední léta se tam postavilo strašně moc novejch budov oplývajících přepychem, nádherou vnější i vnitřní, protože tam se totiž snoubí Orient s vymoženostma nejvyspělejší civilizace. Vidíš tam čistý sklo vedle mramoru, vedle hliníku a vedle překrásnejch fresek, uvnitř krásný koberce a moderní zařízení, italskou dlažbu – a všude tam běhají kůzlata. Když jsem se ptal, jestli to mají pro děti na hraní, tak mi bylo řečeno, že ne, že to jsou kůzlata určená k oběti. Aby to nemuseli furt shánět, tak to mají doma. Trošku mi jich bylo líto, ale jinej kraj, jinej mrav!

Taky jsem se byl podívat v Kuvajtu na bazaru. Moc se neliší od bagdádskýho nebo baserskýho, jenom snad tím, že to, co jsem viděl na jednom nebo druhým bazaru v mědi, mosazi a podobnejch kovech, tak to je tady ve zlatě! Dámskej pásek asi šest centimetrů širokej, celej ze zlata, a zajímavý bylo, že do toho zlata byl zasazenej jabloneckej kámen. Moc se mi to líbilo! Ta jablonecká bižuterie tím vlastně získala netušenou cenu.

A ještě jednu maličkatou příhodu. Bydleli jsme v hotelu, kterej stál na pobřeží, respektive od pobřeží nás dělila široká silnice. Ráno se Olinka podívala z okna a viděla tam lodě na souši. Ne veliký, spíš takový rybářský bárky.

A prej co to je, tady jsou lodě na suchu!

Já o tom sice moc nevím, ale zdálo se mi, že mohl bejt prostě odliv a že se ty lodě uvelebily na suchu, aby si odpočinuly, než zase přijde příliv. Což se teda potvrdilo. Nicméně Olinka si to chtěla vyfotografovat. Protože bylo dost horko, vzala si krátký kalhoty, blůzu, prostě oblíkla se tak, jak se oblíká každej člověk v Evropě, když je léto. A šli jsme dolů, Olinka vzala fotoaparát, utíkala přes silnici a zastavila se na druhým chodníku, zatímco já jsem se bavil s vrátným toho hotelu. Samozřejmě anglicky, on uměl asi tak jako já, takže to byla teda domluva! Ale pochopil jsem, že mě prosí, abych řekl své ženě, že se má vrátit – a už to nedopověděl! V tom okamžiku jsem zaslechl, jak brzdí nějaký auto, jak do něj druhý auto vlítlo – a tak to šlo šestkrát za sebou!

Rychle jsem vyběhnul ven, jestli se třeba Olince něco nestalo – ne! Olina stála na druhým chodníku a fotila a jeden velice pohlednej Kuvajťan v takový bílý… jako noční košili, na hlavě s bílým ručníkem a s tím černým provazem – ale v impale! – se zastavil a díval se na ni. No a pak jsem pochopil, proč to ten vrátnej chtěl, protože totéž udělali všichni ostatní: dívali se na Olinu, místo aby se dívali, co je před nima.

A od toho pocházelo to brzdění a těch šest ran. A ten vrátnej zase povídá: Řekněte své paní, že se omlouvám, ale že by si měla vzít něco na sebe! Takhle by mohla způsobit velké neštěstí.

Olině jsem to pochopitelně nemohl nijak vysvětlit, protože ona si vůbec nevšimla, že se tam ty auťáky nabouraly! Tak jsem ji přiměl aspoň k tomu, aby si vzala dlouhý kalhoty, což pořád ještě nebylo moc dobrý, ale bylo to aspoň o něco lepší.

Jak říkám, byl rok 1972, v Evropě frčely naplno minisukně – tam ne! Ženská v krátkých kalhotách byla pro ně nemenší senzace, než kdyby u nás běhala nějaká slečna (Sára) jen tak úplně beze všeho – a to si ještě myslím, že my bysme to nesli klidnějc (= no já určitě velice ležérně, s klidem jako Josef Švejk, i kdyby si rozvazoval zrovna čtyřnásobný uzel, čtvero uzlů na jedné tkaničce).